Vílí cesty do nebe - 1 kapitola - Začátek velké cesty
19. 2. 2011
Když mě něco napadne, tak se to snažím hned napsat. u tohohle se mi to trochu nepovedla. napadlo mě to víc jak před rokem a napsala jsem to až teď. je to věnováno mé sestře Jasněnce.
Začátek velké cesty
V Holandsku se mezi lány tulipánů ukrývá malé políčko slunečnic. Roste tam okolo stovky slunečnic. Náhodný kolemjdoucí či pozorovatel si vůbec nevšimne, že políčko okrem brouků a motýlů ukrývá ještě jedno stvoření, také překypující životem. V každé slunečnici v chodbičkách mezi semínky žije malá víla či vílánek. A není tam sama. V každé slunečnici žije taktéž malá víla a ani tulipány v okolních lánech nezejí prázdnotou.
Každá víla má své jméno. Jméno víly o jejichž cestě vám chci vyprávět bylo Sněnka. Byla takový snílek. Ráda si vylezla na jedno semínko. Z něj skočila na další a na další, až se dostala až na okraj slunečnice, k okvětním lístkům. Ve svých jasně žlutých šatičkách si lehla na stejně žlutý okvětní lístek. Koukala se do modré oblohy a snila. Občas zavřela oči a nastavila svou bleďounkou tvář slunci. Pak je zas otevřela, pozoroval mraky plující nad ní nebo jen bledě modré nebe. Obdivovala pestrobarevnost motýlů a sledovala duhové záblesky z křídel malých mušek. Jindy ji jemný letní vánek donesl trochu čerstvého a vlahého větru a pohrával si s jejími vlasy. Měla je dlouhé až po pás a hodně tmavě hnědé, až černé. Jen konečky ji sluníčko vybarvilo do bronzova. Čelo ji zdobila ofinka, vždy neposedná. Když měla chuť, poprosila motýla aby ji kousek svezl. Pak si mu sedla za krk a létali spolu nad lány plnými květů. Sněnka tyhle projížďky milovala. Takhle tahle malá víla trávila léto, ale pak přišel podzim a začalo pršet a dostavil se i silný vítr. Vůbec už se nepodobal tomu lehkému a jemnému letnímu vánku. Několikrát ji málem odnesl pryč z rodné slunečnice. Byl čas odejít.
Její slunečnice už začal ztrácet své první okvětní lístky, semínka už skoro dozrála a okolní tulipány už dávno zmizeli. Sněnka si utrhla jeden okvětní lístek a sbalila si ho do ranečku. Pomocí nitky z trávy si z něho udělal takovou tašku přes rameno. Rozloučila se s slunečnicí, která ji dala život, nasedla na motýla a vyrazili na sever.
Letěli dlouho, až do noci. Sněnka pozorovala vycházející slunce a měsíc a přemýšlela ci ji čekám. Žádná víla to nevěděla. Všichni se řídily instinktem. Když vyšel měsíc motýl ji vyložil u hromádky kamenů a spadaného listí. Srdečně se rozloučili a motýl vyrazil na cestu domů.
Sněnka odtáhla jeden list nad pár kamínků a vytvořila si tak stříšku. Rozbalila si svůj raneček a ustlala si na mechu pod listem. Když ulehla pod okvětní lístek, poslední památku na rodnou slunečnici, zauvažovala co vlastně ví? Ví, že ji čeká velké cesta a že musí jít, když začne podzim a její květina ztratí první kvítky. A až tam bude, odejde do vílího nebe. Co to je, ani jak dlouhá bude cesta a kde skončí však nevěděla. S obavou, co se stane zítra usnula. Zdálo se jí o projížďkách na motýlu a o lenošení pod sluncem.
Druhá den se ráno probudila a hned věděla co musí udělat. Sbalila si svůj raneček a vyšla z pod listu. Venku foukal silný vítr. Instinkt ji napověděl, že dneska to vzduchem nepůjde, takže bude muset pěšky. Nadechla se a vyrazila směr sever.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
